Mlhou kryta spěchá ze Šumavy
kněžka noci, tajeplná paní,
její slzy kvapném v ubíhání
zaleskly se na osinách trávy.
Ukryla se. Ve slz úsvit hravý
ranné slunce s kyprých temen strání
zlato vrže štědrou svojí dlaní,
jež se rázem v pestrou duhu taví.
Nad zvlněným setím skřivan zpívá,
nad bučinou mladý sokol krouží,
sosna sosně černou hlavou kývá.
Pěnkavice z hnízda vzlétnouť touží,
orel vzhůru ve blankyt se dívá,
zvedá se a do nebe se hrouží.
Člověk křídel prost! Ó jak to souží!