Žně.

Kos řinčení jde po polích, tep cepů duní z mlatu, a z rozvlněných zlatem lích žeň štědrá plní chatu,

zrak chudých jasní se, nechť slep slz rudých dřív byl třísní, když kosy řinčí, duní cep, to píseň je všech písní.

Lid dlouho bídě vzdoroval, jež v hrob mu chtěla housti, teď spěchá v pole – znikl žal – jak ondy spěchal k Oustí;

zrak jasní se mu, třeba slep slz rudých dřív byl třísní; když kosy řinčí, duní cep, to píseň je všech písní.

Tak, lide, vstříc jdi vrahům všem v zlob rozkaceném čase, kdo býval ondy vítězem, dá Bůh, jím bude zase;

zrak jeho zjasní se, ať slep slz rudých dřív byl třísní; když kosy řinčí, duní cep, to píseň je všech písní.

Jen pevně vytrvat a stát i v nátlaku i v nouzi, žeň přichází, když na obrat Bůh jaré slunce vzbouzí,

zrak náhle jasní se, nechť slep slz rudých dřív byl třísní; když kosy řinčí, duní cep, to píseň je všech písní.

Tož mužně, lide, zas a zas, když křivda se ti páše, však řízné zakletí, když v čas, je nad tři otčenáše;

jím zrak se jasní, třeba slep slz rudých dřív byl třísní; když kosy řinčí, duní cep, to píseň je všech písní!