Znamení.

Vůz skřipnul – kola tiše stála – v tlum panstva vkročil Bedřich král, a paní králová se smála, když Dikastus ji požehnal;

lid pražský o nových sně hodech sběh’ k Hradčanům se odevšad, a po krášlených kvítím schodech šel Bedřich na královský hrad.

Ve zdobném svatovítském chrámě dal lehké hlavě těžký skvost, meč říše smělé vzalo rámě, a plece pláště ozdobnost;

a žezlo, které bylo stráží slov kmetských v blanách soudních desk, ve slabé zachvělo se páži jak v černém mraku rudý blesk.

Král rouchem vládce přioděný v síň Vladislavskou hrdě všel, kde nádherné se leskly stěny, v nichž světel jas se odrážel;

lid dveřmi spěl, jak včely česly, kol zvučel trub a bubnů ryk – a nad královou hlavou nesli skvost Karlův Roupovec a Šlik.

A hodokvasil Bedřich v hradu, blah prázdnil naplněnou číš a hejskovskou si hladil bradu, vždyť králem byl a dostal říš;

a králová? Ta v řadách šlechty vstříc mladým pánům kyne všem a prohlíží svých rukou nehty a skvostný rukávců svých lem.

A když bylo již po hostině, král franckým vínem syt šel spat, a prostřed ložní svoji síně svrh’ s beder pláště majestát,

naň korunu dal, klenot kříže i zlaté žezlo, ozdob směs: „Tu leží,“ děl, „mé vlády tíže...“ a umdlen v těžké snění kles’.

Strach divoký mu v ňadrech buší, zrak kolem zírá. – Jaký zjev? Sta přízraků se rodí v duši – hle, králův purpur, totě krev!

Tím pláštěm, z něhož cetky střásá, té síně prostřed – hrozná věc – se odívá a k boku pásá meč – šklebící se kostlivec.

„Ty’s zhrdl,“ dí, „tím rouchem slávy, spit tupě na lože jsi pad’; nuž beru korunu s tvé hlavy a za tebe chci kralovat;

jsem větší tebe: králem králů, ač jindy šat můj bez ozdob; jeť v haleně i v pluvialu vždy prestolem mým – temný hrob!

Ty panovat čas budeš krátký, já plenem chci tu krásnou říš, a vezmu všecko: hrady, chatky i hlavy; ty své ušetříš;

leč ušetříš jí pro potupu, tvé jméno v žírných krajích těch víc uškodí než mračna supů a bude vnukům pro posměch!

Já krutě v Čechách vládnout budu a vytrvám zde na sta let, lid utrmácím pouty bludu a jařmem – ducha volný vzlet;

těm, jimiž světlo vzplát by mělo ve zatemněných času dnech, leb srubnu, zhanobím jich tělo tam před radnicí na prknech.

A nyní s bohem, slabý králi, já pánem jsem a sluhou ty’s; tam k Bílé Hoře – pohleď v dáli – meč vzplanul žhavě rudý, viz!

ta jeho ustavičná chvění, hleď, dvěma druhům vzkazy jsou, v jich objetí však lásky není; jsouť: špalek s rudou sekerou!“ –

A mizí přízrak! Či je snění? Král v němé hrůze s lože vstal, čas zvolna kráčel k době denní, a Bedřich k oknu vrávoral.

Hle, jaký divný bleskot v mraku! Chce vzkřiknout, strachem pozbyl řeč; vstříc zděšenému hrozí zraku od Bílé Hory rudý meč!