Teplý večer, klidny břehu lemy,
moře líbá skály, nebe, zemi,
v dálku vlaštovkou loď letí ručí;
s církve, skryté v úžlabině hor,
zvon svou podvečerní píseň zvučí –
zvučí – tichne – a mně vlhne zor.
Milá, známá jakás melodie
z večerních těch zvuků dál se vije,
a mé srdce chvěje se a chvěje;
ach, již nevím, kdo mi ji dřív pěl!...
Či duch dětí mých to křídly věje,
jenž mne provází, bych šťastně jel?