Tak vrací se mi zas ten čas,
jenž perly věsí na kraj řas
a ledem dýchá k tváři,
to lstivý onen září,
jenž o všecko mne oloupil,
dal slzy za krev mou, již pil,
vzal zlatou berlu stáří
a s mou se duší sváří.
Tak vrací se mi zas ten den,
jenž chtěl, bych v žal byl ponořen
v snu rozkaceném roji,
a stálý úklad strojí
a káže: „Mlč, co na tom máš?
i se svou písni zapadáš !
chceš ku věčnosti zdroji?
kdež dcerušku máš svoji?
Pryč s domluvou, pryč! Snít mě nech!
Až na poslední prsou dech
své písni věren budu,
jest těšitelkou v trudu,
jí na křídlech se nesu výš –
ať s dětskou píď jen, nebi blíž,
bych zhubil žití nudu...
Té touhy nepozbudu.