Ó jaký čas! Kde naše Vesna?
kde čarný její čela svit?
kde milosť půvabná a plesná?
kde vláha oka? kdeže cit,
jímž cudná hruď se něžně vlní?
kde květů dech, jenž ňadro plní?...
Zas hyne vlasť a hyne lid!
Což Sever vždy nás strašit bude
a záští sypat brvy spod
a mračit svoje oči rudé
a supy štvát na pěvců rod?
což po způsobu loupežníků
vždy v paži břitkou třímat dýku,
by naše právo v prsa bod‘?
Což vždy chce v srdci líhnout hady
a ze rtů siných dýchat mor
a honit nájezdníky zrady
do rodných českých niv a hor?
což věčně bude šklebnou hanou
vlasť třísniti nám milovanou
a rváti českých srdcí svor?
Což bude vždy nám loupit dcery,
by vzrostl otrokyň mu dav,
a vysýlat své pionéry,
by do junáckých vnikli hlav
a lestnou ďáblí úlisností
v ně vrhli símě pochybnosti
o svaté síle českých práv?
Ó běda nám! Juž děti rodné
od nepřátel si dluží zbraň,
a šťasten, kdo ji hlouběj bodne
a zří, že klesá kloníc skráň,
že krvácí a šepce: „Synu!
tys blah, což nevidíš, že hynu?
Ó mstiteli náš, vstaň, ó vstaň!
A protkni dravce kopím ducha,
v hruď podlou svatý ponoř hrot,
ať prchne chabých srdcí tucha,
že zhyne vlasť a český rod;
vstaň, veď nás ku vítězství práva,
nechť krví třeba zrudne tráva,
jen zmaříme-li klamů svod!“