Žluva.

Zlatý pták se vznáší na zem, vidíte ho v lesa stínu? jasně zvučným jara vzkazem pustila ho Vesna z klínu.

Vítej! Ejhle žluva všecka zlatá, živá flétna našich lesů, – slyšíte, jak sluncem jatá

zpívá, volá: „Jaro nesu!“ Vítej! Žluva, hvozdu klenot ryzí, jež se živým ohněm nítí

a v zelených vlasech břízy jako zlatý topas svítí. Vítej! Žluva, jejíž rudé oko

jako granát v slunci hoří, jímž vzkaz nebe přehluboko v stromu zmladlou hruď se noří... Vítej!

Žluva, jež své zlaté tělo na peruti pyšně váží, když, co steskem v mlhách tkvělo, zora v rosné perly sráží.

Vítej! Žluva, jež jak žhounek letí a jak žlutá růže kvete, v rozsochu když útlých snětí

umělé si hnízdo plete. Vítej! Žluva, jež si budku snová z lýčí, z vlny, v lásky vzruchu

a jak šipka Apollova vzlétá v modré vlny vzduchu. Vítej! Žluva, jež se čarně spila

leskem slunečného zřídla, nechať při tom popálila sametové hroty křídla. Vítej!

Žluva, posel Svantovítův, před jehožto ořem letí, aby v temnu lesních skrytův zasmálo se mladé snětí.

Vítej! Žluva, Vesny pělka snivá, jejíž výkřik taví ledy, jež když první píseň zpívá,

vzdechne zima naposledy. Vítej! Žluva, obraz slunce skvělý , i s tajemnou ňader skvrnou,

jemuž vesmír oddán celý, v jehož zář se světy hrnou. Vítej! Žluvo, ptáku tepla, jasu,

s černým křídlem tmy a chladu, v tvého zjevu slunnou krásu obraz všeho žití kladu. Vítej!

S teplem zář jsou znakem žití, tma a chlad jsou znakem hrobu, a já toužím jasno míti, a já slunnou chci mít dobu.

Vítej! A já rád mám, jas když smavý do lidských se ňader vnočí, rád mám vůkol jasné hlavy,

jasné tváře, jasné oči. Vítej! Zima s tmou vzlet žití ruší, běda, kde to dvé se střetlo! –

a já rád mám teplo v duši, a já v hlavě rád mám světlo. Vítej! Zima s tmou jsou družky klidu,

v tmě a chladu není vnady, a já rád mám teplo v lidu, světlo, zář a volnost všady. Vítej!

Vítej, vítej, posle jara, duším všem, jež země hostí, ať jim slunné štěstí hárá od věčnosti do věčnosti.

Vítej!