Kráčím lesem; žluté listí
u nohou jsem zhlíd’,
žlutým listím musím břísti,
chci-li dále jít;
ondy svěže nad mou hlavou
snivý pělo zpěv –
zvadlo, spadlo bouře vřavou!...
Zimy teskný zjev.
Co v něm dříve ptáků bylo
a co motýlův,
blažené když jaro pilo
z číše zlatých snův!
Čím se lesklo, čím se chvělo,
všecko je to tam!
Leč co tenkrát v srdci tkvělo,
to v něm posud mám.
Nechať prchly blaha zvěsti,
přec jich květ byl mým,
posud srdcem v sladkém štěstí
chvil kdys milých dlím;
třeba v oku zaleskne se
náhlé slzy svit,
neželím, čas brzo snese
zase mír a klid. –
Chvil zaniklých listí sváté,
zlý tě porval čas,
vzpomínek však v záři zlaté
zeleno jsi zas,
a jak ondy v krásné chvíli
jara zlatých snův
zpěvní ptáci tebou pílí
s hejny motýlův.
Úsměvy i vzdechy jsou to...
Písně! Kde váš kvas?
Na svých nohou stáří pouto
tajně stíhám vás;
jdu za vámi jako kdysi
lesů do útrob,
nad hlavou mi mraky visí,
u nohou zřím hrob. –