Za noci se vracím v rodné kraje...
V stromech cesty sever smutně vzlyká,
s rudým listím posupně si hraje,
a mně v srdce střela žalu vniká. –
Kraji můj, jak smutný jsi, jak chudý,
sotva slzu v oku mohu zmoci,
na tvém nebi měsíc hoří rudý
jako velká rána v ňadrech noci.
O berličkách žebrácká jak chorá
v klínu tvém se uhostila bída,
Hlad tvá kamenitá pole orá,
Nouze tvoje vetché chaty hlídá.
Jen těch lesů, ať se zloba lítí,
věčně zelený tě zdobí vínek,
a přec z tebe v temný příkrov žití
zlatou nit tkám dětských upomínek.
Nit svých písní, jež mi v tiché chvíli
v dumách srdcem létají a lebem,
a jež šípem otravným mi střílí
siná závist s pokrveným chlebem.