Kde po pás v sněhu dumá lesní chata,
den v červánkovém plášti k hvozdu táh’,
a hojnost kapek taveného zlata
chvěla se na sosnách.
Hle, kterak v slunci mění se a skvějí,
na bílý s oblak padajíce sníh,
a poskakují v rozpustilém reji
jak živy na větvích.
A věru, ony krůpěje jsou živy;
jeť ohnivých to zlatohlávků rod,
an slaví pokraj zasněžené nivy
svůj novoroční hod.
Zda každý živou kapkou zlata není?
Jen pohledněte na čilý ten dav,
jak hrdě nese v poskoku a pění
svůj zdobný zlatohlav!
Ej, kmitá se to stromu haluzemi
jak okřídlená četa žhavých střel,
snad krůpějemi slunce padli k zemi,
když Bůh je utvářel.
Teď živé zlato na hlavě jim raší –
a kterak hebký je ten něžný skvost –
jen nezpyšněte, zlatohlaví braši,
mou slyšte upřímnost!
Víc skvost mi ten, jenž z ňader se vám prýští,
než ozdobného peří zlata směs;
kdož pak teď ctí, co na hlavě se blyští?
co v hlavě, platí dnes!
Nech třeba slunce na kabát nám sletí
a hvězdy svítí s dvojích náramnic,
když nejsou hvězdy v mozku ladné spleti,
na šatě nejsou nic!