Smutíš v šeře,
plešatý Ďumbieře,
pročže smutíš?
Čelo se ti mračí,
co ti nitrem kvačí,
cože kutíš?
Zřel jsem já tě:
v rozpuštěném zlatě
byla hlava,
či ji rvali v noci
hromovi otroci
do krvava?
Či houf supů
děsně na potupu,
bačo šedý,
rve srdce neklidné,
že vadne a stydne
v sivé ledy?
„Ba ne, brate!
svornosti nemáte,
v té jste planí;
jí kdy byste svitli,
pryč by sněhy lítly
z těch mých skrání.“ –