Tvé lásky palác v ňadrech z žuly
byl z měkkých srdcí budován,
ven zvalas mě jen sobě k vůli,
a já, já šel, zlou mocí hnán.
Vstříc přišla’s mi jak báje kněžna,
a sladce zkvétal lichot tvůj,
jež uvila jsi v slova něžná:
„Být šťasten-li chceš, následuj!“
A šel jsem blah a bez rozvahy,
tvým zjevem omámen a zpit,
ten očí jas a požár vlahý
mi v cestu vrhal štěstí svit.
Věk za tebou jsem kráčel dlouhý
a probloudil tvých záhad les,
bych splněním své žhavé touhy
moh’ v palác ten – a do nebes.
Tvé vnady – růží prudká vůně –
mě omámily – viz můj zjev –
má snivá duše lká a stůně
a v šlépějích mých stojí krev.
Až k paláci mně jít jsi přála,
pak královsky jsi řekla dost –
Tvá v komnatách se vášeň smála,
má u bran lkala zoufalost.