V prachatické pláni zřícenina šedá, na omšenou hlavu havěť mlh jí sedá;
sedá, neuniká, sedá, nedělí se, v sivý rubáš halí zbytek stěny lysé.
Neveliká stěna, zbytek hradu Husi, však kdo na vrch stoupá, v ňadrech ho to dusí;
šlehá mu to z oka, v čelo ho to mrazí, smutně hlavu skloní, v tůně hvozdů vchází.
Vyplašený krahuj z rozvalin se vznáší, s hlinou drobný písek s křídel se mu práší;
polekaný hřivňák jinam letí plaše... Skrýš to bohatýrská z Husi Mikuláše.
Pan Mikuláš z Husi zle se v hradě troudí, ze slz jeho hněvů Blanice se proudí;
vzdechy jeho zloby se skal sosny sráží, blesky mečem třímá v svalovité paži.
Jinému kdys v Praze odzvonili hrany, pan Mikuláš tajně ujel pohněvaný;
roztoužil se kruto na ty pražské škůdce, nevhod mu i Žižka, Táboritů vůdce.
Děl: „I ten mě zklamal, věřil lsti a svodu, mezi panáky šel do radnice k hodu;
smlouval se a smlouval, až ho lapli hbitě, jak číhaři orla v lživých slibů sítě!”
Pan Mikuláš hněviv ujel v rodné strany, kletby metal v radu, konšely i pány;
v pohněvu a vzdoru, Praze mečem hrozí: „Škoda! Kéž mám s sebou houfnice a vozy!”
Na tvrz osamělou těžké srdce nese, po komnatách chodí, že se hrádek třese;
i to denní světlo odporno mu bývá, vzdorně Mikuláš se do temnice skrývá.
Líp-li mu tam? – Není! Marna všecka těcha, z temnice v ráz hlouběj v tajné chodby spěchá,
vousy růst nechává, meč nedává z ruky, hrozí, vzdychá, sténá z pohněvu i muky.
Nepije a nejí, pás nedává s boků – – Posavad tak chodí přes čtyři sta roků;
věže tvrze spadly, stěny v dol se kácí, pan Mikuláš ve dne v sklepeních se ztrácí.
Za noci však hněviv do skal lesa chvátá, kde spí rozemleta slávy „Stezka zlatá”;
rozhlíží se kolem, na jih mečem hrozí: „Škoda, že zde nemám houfnice a vozy!”
Kletbu v zrádu metá v žárném srdce zdmutí, do skal tluče: „Vzdore, měj se k procitnutí!”
Tluk v ohlasu sterém hromem v horách zlotí, sosny v půli láme, skály dolů hrotí.
Cizí řeč kdy slyší, prsa rukou stiská, hlavou do skal buší, v nebe zrakem blýská;
tepna jeho čela zalívá se krví, mračna plná bouře posunují brvy...
A tak každé noci u své tvrze stojí, hněviv kšticí třese, těžkou duní brojí;
když si požaluje, v bouřku slova splynou, a jak vichor letí vzdechy úžlabinou.
V soumraku když mlhy chorovody vedou, postať zřít blíž Husi Mikuláše šedou;
z rána pak když slunce dálné kraje zdraví, červánek se leskne kolem jeho hlavy.
Leč když slunce z rána v bílý den se nítí, ztrácí se a v „Husi” slyšet kroky zníti,
slova rozléhat se, jak když někdo hrozí: „Škoda! Kde jsou moje houfnice a vozy?!”
Cookies on Poetry Cove