Ta věčná touha, věčná přání
a věčná píle, věčný chvat,
jak aureolu dáti skrání
a štěstí, nemající stání,
k svým nohám na vždy upoutat.
Chcem’ pravdě roušku strhnout s líce,
zdroj světla mocí chceme zřít,
a touha poznání vždy více
řve u bran záhad jako lvice,
leč nikdo nejde otevřít.
Tak srdce týráme i duši,
leč neskrotný je vášní vír,
jen dál, ať potmě; kdo pak tuší,
že s napnutou nás stíhá kuší
spor duše, smrti bohatýr.
A spouští šíp – hruď chví se mřením –
jest neúprosná jeho moc –
až doznáváme sil svých tlením,
že smrt je světla políbením
a život stínů plná moc.