Ta věčná touha, věčná přání
a věčná píle, věčný chvat,
jak aureolu dáti skráni
a štěstí nemající stání
k svým nohám navždy upoutat,
Chcem pravdě roušku strhnout s líce,
zdroj světla mocí chceme zřít,
a touha poznání vždy více
řve u bran záhad jako lvice,
leč nikdo nejde otevřít!
Tak srdce týráme i duši,
leč nezkrotný je vášní vír;
jen dál, ať po tmě, kdož pak tuší,
že s napiatou nás stíhá kuší,
spor duše, smrti bohatýr!
A spouští šíp – hruď chví se mřením,
jest neúprosná jeho moc –
až poznáváme sil svých tlením,
že smrt je světla políbením
a život stínů plná noc.