Nese Vichr zimní Bouři
mračném na siváku,
za ním letí černá hejna
krákoravých ptáků;
křičí černí ptáci, lační,
umdlený kůň padá,
černá káň se dolů snáší,
křehce v smutná lada.
Nedbá Vichr; kůň kde klesl,
s Bouří dále skáče,
a ta divá píseň vraní
do taktu mu kráče;
skučí, Vichr k odpočinku
k siré lehá zemi,
stromy trhá, půdu mete
jejich haluzemi.
Umeteno. Divě křepčí
Vichr s bouřnou paní,
umdleni až on i ona
vzdornou hlavu sklání,
na to plece sivákovo
spat jdou v havran sboru,
o Bouři sní Vichr divý,
Bouř o vichřím vzdoru.