Noc v jizbu zahnala mě chladná,
na skrovné lože jsem si leh’;
zde nesní se mnou duše žádná,
ni pták, radš skryl se v parostech.
Bouř černým křídlem v skály tepe,
a netvorný mě straší mrak,
vlas jeho deštěm v okno klepe,
a ohněm blýská temný zrak.
Kol chaty meluzína kvílí
a hvízdá truchlou píseň svou
a pohněvaně každou chvíli
chce ke mně dveří skulinou.
Mé srdce chvěje se a ouží,
jsem v širé dálce sám a sám;
tlum duchů nad hlavou mi krouží
já propad’ zas jich návštěvám.
Slyš, žalují a smutně pláčí
jak na hřbitově dětí řad,
když hrobník s rakve příkrov svláčí,
by otce do hrobu jim klad’.
„Ó nech nás, pěvče, žalostěti
a neplaš večerní náš zjev;
jsmeť tvoje tužby mrtvé děti,
a nechceme než tvoji krev!“