Zima se plíží v plachetce šedé,
hvízdavý mráz ji za ruku vede,
na stromech listí se třese:
„Větvičko, rozlučme se!“
Divoké bouře netvorné dlaně
nasejou sněhy na stromů skráně,
strhnou nás v zlolajné zlobě,
nikdy víc nepřijdem k sobě!
Ty až se oděješ lahodným květem,
budem – ba nebudem blouditi světem,
z vlákna, jež v žebrách se kryje,
pták svoje hnízdo si svije!“
„Aj, snad je právě na místech zrobí,
kde jsme dřív šťastné trávily doby;
tak budem přece jen spolu;
listové, nač tolik bolu?“