Už tak dávno pod tím rovem
samoten a mlčky dřímáš,
na své druhy ani slovem,
ani dechem nevzpomínáš.
Ani slova, ani dechu,
ani oka pohlednutí,
ani rodnou píseň Čechu
druh tvůj prosbou nevynutí.
Ani srdce v citu novém
nezříš víc a neobjímáš,
už tak dávno pod tím rovem
samoten a mlčky dřímáš.