ŽENA HUSITKA.

Strach s hrůzou rozběhly se po Čechách, krev obarvila každou v zemi řeku, drak pomsty v šíř i dálku drápy vztáh’, když mečem stínány jsou hlavy reků

a na železné dány věže hřeby, snad, by spíš byly vyslyšeny v nebi. Co míti chtěl, to dostal dobrodruh, vše: hrady, tvrze, města, dvorce, vesky,

hvozd horský vykácen byl, zdusán luh; mělť navždy vyhlazen být národ český, i do skalnatých po okolí skrýší se mocí kati vtírali a mniši.

Ty vodil Michna, udavačů král, jenž s Jezovity, předstíraje lásku, kde kosým okem shlédl co, vše bral, kde mohl, dukáty bral do opasku

i jeho černí druzi, chtíčem hnáni, co skvostem bylo, skryli ve sutani. Však nad vše skvosty, ač jich bylo dost, byl černým otcům poklad panských dětí,

ten, odpraveným rekům za milost – vždyť heslem jim, že účel činy světí – kde mohli sbírali a brali mocí a v klášterů svých zamykali noci.

Zde od víry dřív předků zabitých, již nechať zjevně padli nebo skrytě, je vylákali medem řečí svých i pekla strašáky v své tuhé sítě

a zbavíce je k rodné vlasti citu lstně oblekli je černých do habitů. A „kacířům“ je vyučili klít, byť vlastní třebas rodiče to byli,

ni rodná jména nesměli juž mít, jež šmahem přeměníce zohyzdili, až děti rekův, rodů klenot drahý, své vlastní země stávaly se vrahy. –

Do tvrze Popovické Chlumu blíž vnik’ Michna s dragouny a dvěma mnichy, kde žena Čejkova si našla skrýš, když dobyt Písek vražd hroznými hříchy

a Čejka, těžce zraněn, na Brlohu svou duši odporučil Pánu Bohu. Zde synka pohrobka v svůj skryla klín, ač nevyvázla s lože v těžké době

a na smrt též ji volal Hospodin; mdle, s žalem pohlížela na své robě, jež chudičko, všech zbaveno jsouc statků nic nemělo než ubohou svou matku.

Zřel Michna na chorou a zlostně děl: „Byl rebelem tvůj muž a soud nám káže, že císařovo vše je, co kdy měl... a kde je on? Ať odvedou jej stráže!

a spálí zbytek statku: tuto vísku!“ A ona řekla: „Pochován je v Písku. Za svou se víru bil a poklad práv, píď země každou kropil žhavou krví,

roj vrahů strnul, kam svým mečem máv’, blesk dvojí sjížděl v lotry z podobrví, až v srdce střelen pad a skonal spíše, než ubita je dráby česká říše.

Kde pad, tam leží! S námi jeho duch sem uchýlil se; víte vše teď, jděte a neprzněte prostičký náš luh, v němž řídké zrno pro dítě mé seté,

jež až mi vzroste z vašich útrap, bděle na reka vychovám a na mstitele!“ Máv’ Michna pěstí, ušklíb’ se a děl: „No, zbožní otcové, teď rcete směle,

zda choré matce svěřiti bych měl to dítko zde, či církvi Spasitele, jež obracet je k Bohu bude denně; zda soucit káže nechat je té ženě?

Vždyť těžce churaví, z půl mrtva jest, ba šílí, dnes snad Bůh ji útrap zhostí, ten před Pánem zlý hřích bych nemoh’ nést, zde nechat jí to dítě bez lítosti

a odejít, by zítra snad šlo za ní? Ne, vaše buď, váš zbožný řád je chrání. Je Bohu vychovejte – krut je čas – a císaři a zdárným členem sobě,

ať rodičům svým modlitbami zas smír, milost vyprosí v zlé soudu době, až sevře Bůh zem českou krví sytou; – ať synek kacířův jest Jezovitou.“

A po dítěti sahá s mnichem mnich, leč chorá matka ruce jejich sráží, hněv z očí srší jí i z čela rýh; své dítě něžně do svých bere paží,

je k srdci přivíjí a slzou máčí – a Michna s mnichy šklebí se a mračí. „Jak! Synka útlého, mé vše, co mám, mi chcete vzít a zhubiti jej mocí?

já sama – sama si jej vychovám, by podoben byl otce svého otci, jenž husitou byl stříbrojasné kštice a podepsal list stížný do Kostnice.

Pryč, kliďte se, já nedám dítě vám, nechť chvíle té bych zahynouti měla; o spásu jeho duše starost mám, ne o zdar ztepilého jenom těla,

jímž lstiví tovaryši Ježíšovi v past vilné ženy chytáte a vdovy. Vy z ňader byste náš mu vzali cit, z úst naši řeč a českou duši naši;

vy týrat byste učili jej lid a pověře, jíž slaboši se straší a všemu zlu, jež řád váš na nás páchá, až z anděla by přešel na raracha.

Já nedám synka do liščích vám pout, spíš učiním, jak rozum je mi rádcem; líp bez vás ubožákem zahynout, než s vámi bohatým být zemězrádcem,

jímž byste nemluvně mé odchovali; já nedám je, nechť byste hned mě sťali! Pryč, nedám dítě!“ – „Dáš je, musíš dát,“ pln hněvu Michna rozkaceně velí,

„smrt v patách ti, co má se s hoškem stát, má zhynout snad? Pryč s ohledy a žely, dost! Násilím a bez váhání hbitě to, bratří Krista, vezmete si dítě!“

A mniši prosí: „Zmoudři, dítě dej, než jako třtinu dnes snad Bůh tě zláme, už nezléčí tě ani čaroděj, my pro Boha tvé dítě dochováme,

by prospívalo na těle i duchu, ne v kacířské té země ďáblím duchu!“ „Jak?“ křikla žena! „Bože věčný, mluv, zda věřiti lze černých lotrů zvaní,

již přiběhli k nám smečkou divých psův jen k české země mstnému rozsápání, ne, nedám dítě, duše ta mi drahá!...“ A nadarmo mnich po kořisti sahá.

„Když nedáš volně, vezmem násilím!“ Však žena brání se, jak pouště lvice a v ruce bije mnichy, spílá jim, ti marně vzít chtí dítě do třetice;

vždy ustat všem; vzdor ženin strach jim seje krev v rýhy úšklebného obličeje. Sám Michna otcům na pomoc se zved’ a spěchal náruč otevříti ženě,

v tom její obličej jak stěna zbled’, a pod podušku sáhla neprodleně a v dítka hruď, kam slzy její kanou, hrot břitké dýky vetkla jednou ránou.

Pak synka zlíbala snad tisíckrát a zasténala, mír však lesk’ se v tváři: „Ó žertvo zlob, ó vrchole všech ztrát, jsi zachráněn! Tam v ráje svatozáři

zas shledáme se!... A teď šťastna zhynu; vždyť zachovala jsem tě Hospodinu!“ I strne Michna, strne dráb i kněz a žena vášnivě jim dýkou hrozí:

„Své dítě hříchu zhostila jsem dnes, v němž vámi, lotři, vlákáni jsou mnozí, jež drahou vlast jste odučili znáti a ,kacíře‘, své otce proklínati.

Má mysl stíhala vás tu i tam a duše má vás v hloubku pekla klela – ne zrádcem vlasti, rekem synka mám, dnes nad ním vítězně jsem zaslzela.

Teď svažte mě a veďte na popravu a za vraždu mi pyšnou srazte hlavu. Nuž rychle přec, vezme vám mě Bůh, už zraky moje obestírá mdloba...“

A klesá žena; splatila svůj dluh... Dvě mrtvoly zří v síni mniši oba – a k podpálení tvrze na sesutí své dráby Michna karabáčem nutí.