Tiskl čelo v horké dlaně,
duší táhlo snění:
„Rozkotáno! V zlobě, haně
blaha žití není!
Bouří plout, když není vesla...
Běda! Kdo mě spasí?“...
Tu mu na hruď hlava klesla
se zlatými vlasy.
Zablesklo se v duši, tváři,
naděj křídly kmitá:
z očí ženy jeho v záři
vstříc mu štěstí svitá.
Lijavcem co býti mělo,
rosou v líce kane...
jedna duše, jedno tělo
novým žitím plane.