Bujně jih teplý v ňadra keřů dýchá,
a bystřeň z klínu lesa toužně vzdychá
jak dívčí ret,
když hoří zrak a rudě kvetou ústa,
a srdce peruť vzpíná se a vzrůstá
a touží v let.
Větévka květem odívá se holá,
skřivánčí písní země k nebi volá:
„Ó, skloň svůj zor!
Pod tvého slunce líbajícím retem
mých ňader poupata se stanou květem
a kytkou prsa hor.
Slyš, čekám už; mé srdce touhou trne,
až nebe na klín vlaštovky mi shrne,
a jelen zas
po kypré mojí pleci k lesu skočí
a černé hvězdy padnou srnám v oči
a perly v břízy vlas!“