Žebrák

Zvolna nícen vzplanul hbitě boj na Bílé Hoře, z Čech den druhý na úsvitě bylo rudé moře;

lid mřel v žalářích a v tichu lesních skrýši hlady, za to hýřil u přepychu Anhalt, vůdce mladý.

V Novém městě Vídni blíže Ferdinand jej hostí, tam má zrádný Anhalt kníže všeho do sytosti;

koně, ženy, chrty, sluhy, les i hojnost zvěře, a když chce, i pro soudruhy z Víně zlato béře.

Z lovu se kdys za večera Anhalt vracel k městu, v tom mu v plášti z houští šera muž zakročil cestu,

šedý tvaru vojenského kryl mu širák hlavu a na straně střechy jeho znak byl českých stavů.

„Hlad mám;“ děl, „můj pane vůdce, s ženou bloudím v kraji, v Čechách o nás ,zeměškůdce‘ pramálo teď dbají;

ondy v tvém jsem sloužil pluku, ale dnes mi třeba mnohem míň; měj štědrou ruku, pane, dej mi chleba!“

Anhalt, v sedle níž se kloně, muži ve tvář zírá, levou rukou drží koně, pravou bičík svírá;

šlehá muže: „Luzo pustá, tak mne ctíš? aj, řekni! Chleba-li tvá lační ústa, pokoř se a smekni!

Pokryly se hněvu mrakem vojákovy tváře, v hrdopýška bodal zrakem plným děsné záře;

plášť setřásla paže chabá, vzdorně hruď se zdouvá – pyšný Anhalt jako baba s koněm nazpět couvá.

Tajemnou v ráz sevřen mukou na muže zří dlouze – hle, ten místo statných rukou pahýly má pouze;

jimi – při tom nohou dupe – Anhaltovi hrozí: „Smeknout mám, aj, čím, ty supe? Tak jsme v Čechách mnozí!

Dobrodruh je na tom lépe, dobře se mu daří, leč co dalo štěstí slepé, právo náhle zmaří;

bez rukou jsme, však na zrádce jinde sílu máme, nezhynou-li na oprátce, tož je udupáme!“