Žebračka krásná u Rialta stojí
a malou ruku natahuje svoji.
„Carita!“ volá s slzou v modrém oku
a cizích pánů zastavuje v kroku.
Hebounký vlas, jenž snědou tvář jí kreje,
ten damaškem se temně hnědým skvěje,
a čarodějně z uplakaných tváří
to oko ohněm divých tužeb září.
Ti plní, krásní, rubínoví rtové
ti políbení povždy kryjí nové,
a postava ta stepilá se sklání
jak k vášnivému muže objímání.
Ach děvče, děvče, žel mi tebe, drahá,
i tebe v síť snad pojme hanba nahá,
a divý žár, jenž nezná žádné hráze,
i tebe, žel, i tebe svede k zkáze.
Znám život, znám – to poklad srdce mého,
že z toho žití všeho vjímá, všeho
že život lidstva věrně se v ně stele,
a píseň z toho jest mé žití celé.
Tvůj celý zjev – on věští mně to, věští,
že v kalu lidstva bude tvoje štěstí,
a pak – a pak že budeš opuštěna
co znesvěcená perla, lidstva žena.
Pak čas a život krásu tvoji schvátí,
ty zanikneš a svět ti bude láti,
a jestli někdo pomní na tě znova,
pak jest to dumná píseň poetova.