Že největší jsi poetkou, lid praví,
a verše tvoje z nejzvučnějších rýmů,
že květ tvých slov pln vonného je dýmu,
jež růžemi nám ovíjejí hlavy.
Že nikoho tvá píseň neunaví,
ať vštípena je hrdlu slavičímu,
ať třpytu hvězd, ať divu kometímu,
že vždy ji budou obdivovat davy.
Leč ne; náš duch je z oné vůně chorý,
vždyť uspává nás stále dřímající
a hlava naše klesá bez opory.
Líp budit v utýraných hněvu lvici
a tam, kde láska nesrovnává spory,
mít v ruce meč a blesky v mračném líci.