Na hrdle vlasti hadí šperk, všem v postrach ještě dnes, byl mstivý Zdeněk Šternberk, ten Římem štvaný běs.
Z hrůz, úskoků a pomsty slit, byl samý klam a svár, měl v slunné tváři vlídný svit, leč v srdci pekla žár.
Byl úlisný jak ráje had, šat hedváb byl a skvost, leč hrubstvím po všem světě snad naň nikdo nedorost’!
Byl samý žert a samý smích, když o dvornou šlo věc, leč v darebáctvích peřestých všech první umělec.
A samý prospěch byl a zisk a samý klam a svod, kde nehladil, tam škráb’ a stisk’, jen o vlastní dbal rod.
Byl zarputilý zavilec, mstou Jírovu tisk’ říš; stál v panstvu vysoko a přec chtěl nad krále být výš!
Vlast mořil, plenil, prodával, jen když ho chválil Řím, Čech odbojníka králem zval, jenž v zemi sotva zdřím’.
Vně licoměrný katolík, vnitř výhost víře dal; kam vkročil, kněze s sebou vlík’, leč při mši líně spal.
Psal Pavel Druhý: „Už se vzbuď, a lháře Jíru zmař, všech katolíků vůdcem buď, pak dám ti světce zář.
Bij kališníky napořád, moř, týrej, zas a zas, k tvým službám bosáků je řád, i Vyškovák, můj Tas!
Jen chtěj; mrak křižáků ti hned na kališníky dám; Pflug s Jednorožci už se zved’ v strach českým dědinám!
I legát s klatbou na pomoc jde na Jiřího, nuž, rvi, bij a žeň ho v pekla noc, kde dávno měl být už!
Pal, nič; vždyť Matěj s námi též; pak kraluj ty – neb on, jen kacířskou nám vyhlaď spřež, bych uzřel její skon!
Mým vojvodou, mým mečem buď, jak páží Matyáš; nechť lstí, meč Jírovi vraz v hruď. mé odpustky už máš!“ –
Rád Zdeněk rady uposlech’ a lítil se jak vlk, vše otravoval jeho dech, kde stal, hlas práva zmlk’.
Co den blíž k Matěji se dral, s ním konal: s vrahem vrah, a Jíru týrat pomáhal i stíhat v nástrahách.
V sled Krkavčíka žebronil, by Čechům už se shýb’, a třeba všecky zvěšet dal, i jej, že bude líp! –
Že bude líp! Ó, žel, ó žel, že Matěj tak si ved’! Když Zdeněk lépe míti chtěl, proč nevěsil ho hned?
Leč nepověsil! Rostl žal, až nechtěl zřít ho Bůh; než Zdeněk s Piem Jíru sklál, zdech’ Zdeněk, škůdců druh.
Pán hněviv hrobu klid mu vzal, že jinak chtěl než lid, leč po smrti prý Zdeněk vstal a hledal smír a klid.
Kde Malše písek, drť a štěrk Vltavě snáší v klín, čas dlouhý bloudil Šternberk, či posud – jako stín.
Zda zavřel se už za ním hrob, zda klidným dříme snem? Leč Zdeňkovým zve od těch dob lid škůdce semenem.
Cookies on Poetry Cove