Pán zbil sluhu, a ten sluha starý
snesl těžké ono pohanění;
zřel tu hanbu sluhy synek jarý,
čistil zbraň a mlčel v pozachvění.
Pán bil zase, – starý hlavu sklopil,
do šedivých vousů slze plakal,
divoký však pocit syna chopil,
divoce jej k pomstě otce lákal.
Pán chtěl vyjet s souložnicí svojí,
vstoupit chtěli na bujného oře,
v podnož měl dát sluha rámě dvojí,
stařec šel a nes' i toto hoře.
Polo v stáří, polo zmíral v haně; –
pán už nohu k hlavě starce vznesl,
viděl syn to, napnul bystře zbraně, –
nevstoupil pán, – mlčky k zemi sklesl. –