Do myšlenek zanořený
sedí bača vedle stěny,
slzou vyhasla mu fajka,
a staroušek smutno jajká.
Zle se mi tu v světě daří,
juž mi sestrou chorosť stáří,
a s mou hlávkou tak se děje,
jak když smrček sříň pokreje.
Dříve byl jsem chlapčok věru
jako javor v sosen šeru
a včil čiplý zas a malý
jako habr zakrsalý.
Dobře bylo. Tu kdys v čase
malá bědka zrodila se,
nyní však ta nouze krutá
vyrostla juž na ozruta.
Dříve byla chata naší,
a za chatou dílec k paši,
vzali obé Maďar s Židem,
a já tuho k hrobu idem.
Tak z nás každý! – Ó, to k pláči!...
ta maďarská volnosť tlačí,
tíží hlavu, prsa ouží,
sílu, sílu Slovák touží.
A ta síla kdy se vrátí? –
Svůj až bude k svému státi
a v čarovnou krásu splynou
Podtatransko s Polabinou!