Má přání bujná, divoká,
má bujná, divá přání
jak propast smrti hluboká,
tak divoká, tak divoká,
jak rychlá bouře v pláni,
kam spěcháte, kam letíte,
proč pokoj můj tak hltíte,
proč jiskřícím svým zrakem
mně rvete v míru všakém?
Či jest to srdce osudem,
v němž má se píseň zroditi,
že hledá více, než má zem,
zda osudem, zda osudem,
žel místo lásky voliti,
a v dálce jenom pokoj zřít,
v neštěstí cítit, v štěstí mřít,
a hvězdu všakých přání
uzřít jen při skonání.
Ó srdce lidské, zázraku
největší, co svět stojí,
ty blesku, bouře bez mraku,
ty zázraku, ty zázraku!
rci, co tě vraždí, kojí,
tys oheň v prostřed moře vln,
tys svět, jenž zázraků je pln,
tys nebe, v které teklo
řečištěm přání – peklo. –