Zda nerovnáš se rozkacené sani,
jež na kořist se tajně v noci vrhá,
a dřív než v jitru kohout zakokrhá,
už co tu žilo, nepoznáme ani.
Vši lidskou píli svévolnost tvá mrhá,
tys sličná sic, leč neúprosná paní,
tvé síle člověk-červ se neubrání,
tvé slovo pouta živlů hravě trhá.
Či Herculanum nenapadlas v snění
a nezničilas Pompej hrůzy pelem,
že ztratila se svému pokolení?
My namáhavě nyní tělo s tělem
tu hledáme, jež v kameny čas mění,
ač sami tvým jsme stále pod popelem.