Stará krčma, s žlutým věncem z chvojí,
mám ji rád, tu známou babku svoji,
mám ji rád už pěknou řadu roků,
ač už kladou opřena je v boku,
ač jí s hlavy slamný čepec padá,
mám jí rád, když byla ještě mladá.
Od jakživa veselo tam bylo,
vždycky se tam dobré víno pilo,
vždy se to tam tančilo jak letem,
při souzvuku houslí s klarinetem,
jen že nemohl jsem přes strop z proutí
děvče nad hlavu si vyšvihnouti.
Stará krčma; byli jsme tu rádi,
já i družní moji kamarádi,
veselé jsme zpívali si písně,
třebas tatíčkové zřeli přísně,
když jsme jednu přes míru si dali,
však to v mládí také dělávali.
Říká páter, že se srdce kazí
v smoudu krčmy, kde prý hřích se plazí,
já však v děvčat nejbujnějším roji
myslil na tebe vždy, duši svoji
a byl jistě před boží jsem tváří
zbožnějším, než on je při oltáři.
Stará krčma; vždy jsem rád v ní stával
v děvčat hejně, abych rozeznával,
oč jsi krásnější v svém mládí květu –
nežli všecky co jich v širém světu –
vždyť bys jen kol hlavy na anděla
zlatou zář a křídla míti měla.