Tam na Vyšehradě v koutečku
kaplička maličká stojí,
tam já chci zanesť svou písničku
s horoucnou dušicí svojí,
k oltáři kleknu si:
Pánbožku, vzdechnu si,
pomoz nám v přetuhém boji!
Pohledni do kraje kolem kol,
dals nám jen dědinky zchudlé
a bohma! Slovák se nehněvá,
zvedá jen zornice zrudlé,
nebo ti v záliby
beze vší galiby
ledaco z píštělky dudle.
Každý jen hlavěnku zalomí,
jak klinček v kolej když hodí,
a přec v nás beťár ten zlolajný
statisíc hrmených vodí...
to pane, do pláče:
no, zrob, ať jináče
v srdci tvém pro nás se rodí.
Ach, panbožíku můj zlatičký,
chtěj jen, ať k nám oko shlíží,
když nocky dceruška ubledlá
po hradu rumech se plíží,
spatříš, jak z výšavy
rubaná do hlavy
svoboda v Dunaj se níží.
Hojže! můj pánbožku rozmilý,
rozkvitni jinakou dobu,
vystav nám svalený Vyšehrad,
zavolej myšlenky z hrobů:
potom svět počuje,
až Slovák přikuje
v čelku tvou slunkovou zdobu.
Bude ti, pánko, jen k oslavě,
že si nám urobil z práva,
budou ti děkovať, chváliť tě
bystřiny, květiny, tráva,
Karpaty, celý svět,
a vždy to musí znět:
Starému pánbožku sláva!