Cože se tam, vizte jen!
z toho hrobu zvedá?
Pánův duch to, den co den
svoje dítě hledá;
od pasu až po kraj pat
černý, k hlavě bílý,
za živa dal pochovat
dceru ve zlé chvíli.
S panošem ji v háji zřel;
viděl, jak ho něží,
zlítil se – hoch mečem mřel
pannu blíže k věži
zazdít dal, však touže noc –
ach té chvíle bědné! –
umřel též, teď vyšší moc
vždy ho z hrobu zvedne.
Bloudí hradem tam a sem
i kol hradu venku,
smutné věže s okrajem
níže ku okénku,
odkud ondy krásný svět –
ach, že tak se točí!
uviděly naposled
panny krásné oči.
K ní ho žene luny zář,
volá ji a vzdychá:
„Ukaž mi svou milou tvář,
trpitelko tichá;
krutý, děsný byl můj čin,
odpusť, odpusť otci,
tíhou činů svých a vin
váznu v běsů moci!“
A když prosí zas a zas,
v okenci se zjeví,
krásná jako v dávný čas,
tvář zazděné děvy;
ústa šepcí: „Smír buď již,“
rukou vstříc mu kývá,
z čarných očí níž a níž
slza dolů splývá.
Na otcovu tekou skráň
ony slzy ledné,
sotva však že padnou naň,
níž o stéblo bledne;
až vybělí cel a cel,
takou lid má víru,
dotouží se, jako chtěl,
spasení a míru!