Záviděl mně, Ilo,
Dunaj divotoký,
že jsem s touhou žhavou,
z rána pod doubravou,
rozkošně až milo,
ovíjel tvé boky.
A když v bučím loubí
za poledne zticha
při tokajském víně
sedělas mi v klíně,
slyšel jsem, jak z hloubi
siných ňader vzdychá.
A když zpita vůní
v šeříkovém keři
hruď tvá rozechvělá
na mých prsou tkvěla,
viděl jsem, jak zlostí
vzdouvá se a peří.
A když na úsvitě
objal jsem tě v zoři
vnad nemaje dosti,
plakal žárlivostí
jako malé dítě
a nes žal svůj k moři.