Po Šumavě zastesklo si jaro,
odělo se v blankytové řásně,
zlatým slunce paprskem jí píše
na zelenou blanku květné básně.
Píše jí je červánkovou krví,
křišťálové slzy do nich roní,
každý verš je písní skřivánkovou,
každý rým jak drozdí zkazka zvoní.
Každá sloka plna kypré vůně,
plna hvězd a čarovného vzletu...
ach, jen jednu takou věčnou píseň
přál bych sobě zazpívati světu.