Zas usmály se dálné kraje
pod odhalenou zimy rouškou,
a pod sněhem, jenž zvolna taje,
už pučí sedmikrása s douškou;
vran hejno krákavé se ztrácí,
a na zakrslý v poli buk
sbor pěnkav jásavě se vrací
a jasnější v hruď lidskou zvuk.
Zpěv ptáků zemi budí ze sna,
a ňadra luhů dýší květem,
tlum poupat na šípku se těsná,
a na úvoze rozejetém
tlum dětí dovádí a křičí,
až všecka ozývá se ves:
pan učitel je pustil dnes,
že škola z pavučin se smýčí.
Tak čisto, slično všecko všudy,
i mysl ondy strastmi těžká;
dub protahuje skřehlé údy,
a hlavu týčí chrámu věžka,
zda brzo na římsu jí sletí
sbor dlouhokřídlých vlaštovic,
jimž, jak mé srdce v blahém vznětí
svým písním, toužně hledí vstříc.