Zas, dítě, na tě vzpomínám.

Tak znikla jsi, jak v bouři vzdech, jak hvězda v spoustě černých mraků, jak pel motýle na křídlech, jak zář Vesnina zraku;

jak chodci v poušti vzdušný klam... Zas, dítě, na tě vzpomínám! Vždy vidím čarovný tvůj zrak: svět plný divů, jasu plný,

to nebe, jehož nekryl mrak, ty převelebné světla vlny, jež koráb perel snesly nám... Zas, dítě, na tě vzpomínám!

Ba, koráb perel krvavých, jež tak nás stihly ve zlé době, že přáli jsme, by Pán Bůh zdvih’ výš za tvou duše naše obě

k svých rájů klidným končinám... Zas, dítě, na tě vzpomínám! Ač vše mi za tebou vzal trud, mé něžné poupě z lásky trsu,

tvůj jarní úsměv doposud jak poklad v starém skrývám prsu, nechť v ňadrech zimní bouři mám, vždy, dítě, na tě vzpomínám!