Na zvláčené pole zlaté zrní padá,
mozolná je zvolna k zemi vrhá dlaň,
jak by držet chtěla, čeho stále strádá,
a rozsévač prosí: „Bože, setbu chraň!
Kéž by vyklíčilo hojně z každé brázdy
štěstí rodné zemi navždy, navždy, navždy;
aby pyšnila se jako žena mladá,
k drahému když dítku zlatou chýlí skráň.
Kéž z každého zrna na sta klasů vstane
a z každého klasu na tisíce zrn,
kéž se každý bodlák bujnou révou stane,
plodů plnou smokvou každý meze trn!
Kéž na místě vzdechů zpěv zachvívá retem,
kéž přizdobí navždy Bůh líbezným květem
všechna česká líce, na něž slza kane,
všechna česká srdce, všechen český drn!