Den mladý trhá zlaté růže rána,
a ty, jež žití osudem mi dána,
chceš zas, by nocí stal se bílý den
a hvězdami a štěstím kvet’ náš sen?
O dobře vím, když vůkol nás se stmívá,
že každá krůpěj krve v tobě zpívá,
že zrak tvůj jasem rozkoše se směje
a ret tvůj rozkvétá a dech se chvěje.
Nuž, k hrudi hruď se poj, jak život ráčí,
v tvou touhu jako v palác duch můj kráčí
a kove v duší lásky zlato ryzí;
snad začíná svět tam, kde smysly mizí. –