ZÁPASNÍCI.

V Pošumaví hora černým lesem krytá, na temeně hory brázda bleskem rytá,

porváno je hrudí od bouře a hromu; vyhýbá se chůdce v noci místu tomu.

Příšerno a smutno v šumajícím lese, o půlnoci – strašno! – pahorek se třese,

kámen s hůry padá, skalní žebro puká, jak by Perunova bušila v ně ruka.

Ulehl jsem kdysi u pat oné hory, poslouchal jsem ptáků drobné rozhovory,

obrátil jsem hlavu, údy mdlobou spaly, v srdce mi však ptáci zkazku štěbotali.

Dva nevlastní brati v bílém dvorci byli: starší rodným, mladší ve zlou přibrán chvíli,

starší – mysli přímé, mladší – mysli svodné; obrati chtěl druha o dědictví rodné.

Starší pole oral, mladší lál své chatě; starší v huňce chodil, mladší v panském šatě;

avšak i tu huňku v nešťastné kdys době toužil míti mladší za podnožku sobě.

Ale starší, věru, takým vzkazem zhrdá; ačtě srdce měkké, hlava byla tvrdá,

a tak svářili se, až kdys v hoře lysé na temeni v soumrak druzi potkali se.

Jeden uhnout musí, ale nechce žádný, slovo k slovu chytlo náhle v oheň svádný,

zavířil a vířil – až na strmé stráni dal se mladší prchle druha do rubání.

Rval mu vážnou bradu, bil ho v snědé líce, prostou čapku strhnul s vrané jeho kštice;

strh’ mu huňku s plece, i ty pro okrasu řetízky a spony s bederního pasu.

Udeřil druh starší smělce v klenbu čela, že krvavá slza do tváři mu sjela;

rozlítil se mladší: „Zde jsou moje díky!” děl a vetknul druha v skálu po kotníky.

Vzpjal se starší ruče – na rtech syčí pěna – chyt a vrazil druha v skálu po kolena;

ale mladší znova vášně v divém kvasu vetknul skáloborce do žuly až k pasu.

Vyskočil druh z žuly: „Silnějším jsem přeci!” V pasu druha lapil, v skálu vbod’ až k pleci

mladší vyprostil se: zloba rozpálená vetkla zápasníka v skálu po ramena.

Jako zemník ze skal starší se vyvíjí – a juž vetknul druha do země až k šíji;

mladší ruku zvedá, nelze! Zle se děje – – jak les bouří rvaný kštice se mu chvěje.

Nelze juž, by rámě bylo vybaveno, níž a níže klesá, klesá po temeno;

tuží se a vzpíná, skála vydouvá se – marno! Nebi hrozí – – skála zavřela se.

Sevřely se tuho spáry hory srázné, v neudolné žule sveřepý druh vázne:

čím se více vzpírá, čím se více katí, tím víc neustále do skály se tratí.

Vzdorovité srdce víc a víc ho tíží; rameny se šíří, patami se níží;

čím se více vzpírá, tím víc v opak robí; roste, stále roste hoře do útrobí! –

Tich-li uvnitř? Není! V stálém vzdoru vření, v křemen lebka tvrdne, plece do kamení;

v mech se vlasy mění, klínem nehet vzpírá – na věky ho věkův hora uzavírá.

Pyšný krutý obr do skal nitra vzrůstá, v zlobném zadumání vlčí mluví ústa;

a když zlolajícný samohovor vede, jako hrom to duní v nitru skály šedé.

Když se hora trhá při vichoru hlase, to druh o skal stěny uvnitř opírá se;

opírá se plecí, opírá se hlavou, a hněv jeho dravčí rozléhá se vřavou.

Když se chvěje země, do skal hrom když rube, to přibránek hrozný zlícen sebou škube,

a když vzteklý vichor kmeny s hory vrže, ven prý dobývá se jatec temné strže. – – –

Starší soudruh klidně rodná pole kosí a svou prostou huňku tisíc let juž nosí;

do blankytu volá vroucí duše přání: „Kéž druh ze skal vzdorný juž se nevymaní!”

Ale zbojník v skalách škube sebou, trhá, balvany a kmeny kolem sebe vrhá,

lítí se a dupá, však, kde noha stála, níž a níže klesá žulovitá skála.

Čím víc úsměv slunce druhu dvorec zlatí, tím víc zdurná mysl lítí se a katí;

když druh starší zpívá, mladším zloba třese; – půjdete-li mimo, sami přesvědčte se! –