Ten květný kalich tvého těla
byl rozkypěné krásy pln,
když duše moje zaletěla
do prozářených jeho vln,
by křídly slunnými tě jala
a v ráj zanesla – do nebes –
leč hadem jsi se klamat dala –
a kde jsi dnes?
Jdi umřít se zakrytou tváří,
slz lijavcem prch vnad tvých pyl,
mně toulavému písničkáři
zbyl červánek jen slunných chvil,
jenž ruměncem tvář bledou zdobí
a zlatem vroubí žití mrak;
dva zapadlé jsme nyní hroby...
a dobře tak! –