Viz, za lesem, kde sosny výš se pnou,
zjev slunce zalit září nachovou,
proud rudé krve je to, nevidíš?
a stéká k zemi stále níž a níž. –
V mých prsou prochvělých je tentýž zjev
za lesem žití krvácí můj zpěv...
Což srdce mého žal v něm necítíš?
a volněj teče vždy a zhyne již.