Zamlženo, zataženo,
jaký smutný den!
Chladnou rukou, dujnou pílí
větrové mi nanosili
hrst rudého, povadlého
listí do oken.
Zamlženo, zataženo,
slyšíš listí sten?
Co as šustí, co as šepce
tajno srdci, tajno lebce, –
či jest to jen liché zdání,
či jest to jen sen?
Zamlženo, zataženo,
dál však, dále jen!
Hvězdu zřím Hle! Či se klamu?
To jen věčná lampa z chrámu
třesoucí se vzduchu proudem
svítí matně ven!
Zamlženo, zataženo,
obzor zamračen!..
Zda mi jarem slunce zmladne?
Či snad u hlav v tvář mi padne,
v opuštěné dlouhé noci,
zář mdlé lampy jen?