Nach panenský zem jako ohněm polil,
když Jasoň smál se na ni s nebes týna,
vždyť za milou ji družku sobě volil
a chtěl, by růže podala mu z klína.
Vše smálo se a veselilo kolem,
a klasy výše o stopu se vzpjaly,
a roje motýlů se nesly polem
a ptáci z ňader hloubky zajásali.
Vír bílých perel šuměl ze skal zřídla,
a ženám hořel vonný požár v retech,
a netykalka měla čárná křídla,
a niva s luhem závodily v květech.
Tu září zpitý Jasoň chce se zmoci
té zkvetlé země, níže k ní se sklonil,
a že se ukrýt spěla rouškou noci,
číš červeného vína v tvář ji vronil.
A hněviv zapad’ v tajemný hrob moře,
a smutná země slzela a nyla,
leč v noci temnu z lítosti a hoře
hvězd milliony k míru rozsvítila.