Na vysoké tyči jaře smělý
jede chmel.
„Kam pak jedeš, pyšný pane chmeli?“
Kam bych jel?
Vzhůru k slunci, viděti-li není
v dálných polích moje potěšení:
ječmenovo zrno zlatých vlasů
smát se na mne z moře bílých klasů.
Sil jsem ječmen na pahorku dole,
aby chmel mi nezřel na to pole,
šelma chmel však nalezl si tyčku,
vyšplhal jak kejklíř do vršíčku,
rozhlídl se hrdě po okolí,
viděl, co jsem skrýt chtěl dole v poli,
a teď stále na zrno mi kývá...
nuže: ať se vezmou, co mi zbývá?