Náhle v popelisku dvé se jisker kmitlo a v sinavé záři k modru nebes lítlo;
svítí jiskry, rostou, a dřív než se dění, podruženy v nebi na hvězdy se mění.
Ó jaké to štěstí, hvězdami jsou děti, matky žalostění z ňader v dálku letí;
neodletí, běda! ukrývá se v hrudi, poznovu se zmůže, poznovu se vzbudí!
Na rově svých dětí zase matka sedí, s večera až k ránu na své hvězdy hledí.
„Tam mi nezvadnete, bez prsti a vláhy, tam mi nevzplanete, děti mé, tak záhy!
Jasným okem s nebe do srdce mi zříte, milým třepotáním sladce hovoříte;
mohu na vás hledět – ne však objímati! – Ach jak v dálce bez vás sirotna jsem máti! –
Bože můj, ach Bože, slyš mě přeubohou, nechať se mi děti přiblížiti mohou;
snes poklady moje ke mně s nebesklonu; nelzeť patřit stáří v dálnou dálku onu!
Nelze stáří vzhůru, oko tone v pláči, kéž mi zlatou cestou ku potěše kráčí;
Bože můj, ach Bože, přibliž moje děti!...“ A ty hvězdy s nebe zlatým pruhem letí.
Letí v třepetání, letí v žitné pole, spěchá matka v místa v radosti i v bole –
míru jí to nedá – hvězd, svých dětí hledá, rozděluje klasy – zda je najde asi?
Hledá, neustává, den se valem šeří – máť v dar nebes drahý doufá zas a věří;
za každičkým stéblem, v každém plném klase hledá skvostů nebe, hledá děti zase.
Slunce v zoři vzchází, obloha se nítí, v ukrypřelé trávě dvé se perel třpytí;
skvosty nevídané, ó jaká to krása! v perlách hvězdy, v hvězdách dětský zor se jásá.
Lahodný proud světla z dvou se perel prýští; jako by kus nebe slétlo ku žitništi;
mění se to, svítí, skvěje se to, blýská, a zas matka děti v perlách k srdci stiská.
„Děti, drahé děti, Bůh vás dává zase rozbolené duši k potěše a kráse;
na srdci vás nosit budu – šťastná máti, už mé musí s vámi v rakev pochovati!
Žel však, nekvetete, nevzrůstáte čilo, nehřejete v duši, jako někdy bylo;
chladny jste a bledy, jak ta něžná těla, jež jsem v jeden růvek na sad odnášela.
Chladny jste, leč srdcem máť vás bude hřáti; můžeť dnem i nocí do očí vám zříti;
dnem i nocí věrně o vás může dbáti, ó, jak šťastna zase nešťastná je máti!
Smí-li více chtíti hříšná moje vina? Perly jste – mé nitro vetchá skořepina;
nelze vás už změnit s uslzenou brvou, sic se proměníte v bolest duše prvou.
Perly vzešly z bolu, když byl nejlítější, srdce mé jim bylo skořápkovou skrejší;
ach, co z bolu vzešlo, v bol by zase přešlo, ale slz co skane, než se perlou stane?!
Muselať by duše nový život dětí ještě jedenkráte s hrůzou přeboleti;
perlami jste byly za živa i v hrobu, perly zůstanete srdci pro ozdobu! –
Na ňadra si klade matka dítky zase, v tichém celování na ně usmívá se;
usmívá se okem, ústa šeptem pějí, slzné diamanty na perlách se skvějí.
Cookies on Poetry Cove