Zase v noci matce divná věc se zdála: viděla své děti, jak si byla přála;
pozíraly na ni plamenito, milo, ale v útlých ňadrech srdce nebušilo.
Ven spěchala máti; noc kvapila k zoře, rozkacené mraky táhly po obzoře,
choulily se dravcem v přidušeném vytí, jak by denní úsvit chtěly ustrašiti.
Zajíkal se Parom, blesky křížily se, zlaté čelky braly na skráň hory lysé;
v temnu vyrůstaly rudé pruhy světla – a klikatá střela k hlavám stromů slétla.
V ráz topole vzplály v jeden plamen rudý, už jich neudusí mateřiny trudy,
už jich neuhasí slzy kalné proudy, už stromové stojí s uhelnými oudy.
Však v tom krutém znětu dětská očka plála, že až v srdce stromů matka pozírala;
zřela milé tváře zase v dávné kráse, ale malá srdce v popel rozpadla se.
„Bože můj, ach Bože, zas mi radost zplála, sotva že jsem chvilku u svých dětí stála;
v popel shrotily je nebes střely dravé, nezbyly jen jiskry smutně poletavé.
Poskakují jiskry v popelnaté suti... „Bože můj, jak tvrdé je tvé rozhodnutí;
vrať mi děti moje, srdci pro úlevu, ne však v útlé růži ni v zápalném dřevu!
Vrať mi je, ó vrať je v krásnější obdobě, než jak vrátil jsi je, než jak leží v hrobě;
změň je, ne však v růže, změň je, ne však v stromy, zhynuly by zase, vrať je bez pohromy!
Vrať je povzneseny nad útrapy světa, by je nezničila náhod plachá četa;
nechať na mne denně krásným okem shlíží, ať mi v štěstí znění ňader krutou tíži.
Vrať mi je, ó Bože, ještě této noci, zkameníť mi srdce tvojí bez pomoci,
ulejou mě slzy, jak tekutý plamen, zapadnu v svém žalu jak v Dunaji kámen!
Kámen zapadává, ryby po něm lapou; ryby po něm lapou, vlny po něm šlapou;
obrostá ho řasa a kol kolem sítí, až se na vždy ztratí; – však zda kámen cítí? –“
Cookies on Poetry Cove