Zase matce v noci pěkně se přisnilo: hejčkala své děti, jako ondy bylo; –
leč když ráno vstala, do pláče se dala, oknem pozírala, na hrob pospíchala.
Hle, hle, na zahradě v noci vzešly náhle, kde dřív růže stály, dva topole táhlé;
uklánějí hlavy, těsnají se bokem, jako dvojčátka dřív s ohvězděným okem.
Změněny jsou v stromy, v paměť rodné lásky; útlé větve – ručky – lesklé listí – vlásky;
splétají si větve, v ševelivém zvuku, jakby sestra bratru podávala ruku...
Zajásala matka, hlavu k stromům kloní, líbá, vine, stiská: „Ano, to jsou oni;
to můj štíhlý synek, to má dcerka lepá, slyším, jak jim v ňadrech srdéčko zas klepá.
Srdéčko, to klepá, ručka však je tuhá, a kde v krásných očích lesknoucí se duha?
Smutný jsou ty hlavy, nakloněny obě, k nim-li zahovořím, hovořím jen sobě!
Což do smutných stromů! Ach to nejsou děti, když mi není přáno v zrak jim pohleděti,
když tím dvojím nebem nelze hledět v duši, když můj celot jejich spánku nepřeruší!
Bože můj, ach Bože, utiš moje stesky, dej v ty krásné hlavy zase dvoje blesky:
kaž, by na mne zřely světla proudem znova, vždyť jsi světy vznítil mocí svého slova.
Zaměň mi je, zaměň, ještě za večera, v tebe jen své štěstí skládá moje věra;
vel, by v hlavách stromků jasné oči vzplály, vždyť z tvé moci v nebi hvězdy se zjásaly.
Vždyť tvým pomyšlením sterá slunce zkvetla, což ti bude, Pane, o krůpějku světla?
bez té, přeubohá, ve tmě bloudit budu; ve tmě naříkání, žalosti a trudu.
Zabloudím snad na vždy bez těchy a míru v mračen kolotání, v divém bouře víru;
žal mně hlavu skloní, lítost srdce sdusí, a kol toho růvku duch můj bloudit musí!“
Cookies on Poetry Cove