Jarní noci matka pěkné měla snění, hejčkala své děti jak dřív v probuzení:
a když ráno vstala, oknem vyzírala... na růvek svých dětí v sadě pospíchala.
Zelená se travka, travce květ se druží – hle, u prostřed růvku růže líbá růži;
druž se k družce kloní, jak kdys děti hravé klonívaly k sobě hlavy kadeřavé.
Zarosila slza matky bledé líce, zulíbala růže jak dřív dětské kštice,
vinula je k srdci... v kalich slzy spadly, zžehly svěží lístky – a růžičky vadly.
Zvadly, opadaly. V citu vlnobití podruhé máť zřela děti svoje mříti:
prv jak andělíčky, po druhé jak květy; – nové kruté žaly v duši jsou jí vsety.
„Bože můj, ach Bože, zas mi po radosti, pryč jsou růže s hrobu, nezbylo než ostí;
pryč ta rudá ústka, plna libodechu... ach, což jsi mi, Bože, krátkou poslal těchu.
Znovu umřeli mi krásní sourozenci, jak přívalem deště na podkroví ptenci,
ptenci vlaštovice, již se římse druží, ach už nemám, nemám dětí ani růží!
Bože můj, ach Bože, těžká kletba je to, zle je oko Tvoje na mne rozezleto;
ukryj radš mé děti, místo v něhu růží, v stromy, kterých jeseň neruší, leč tuží.
Zaměň mi je, zaměň svou zázračnou mocí; pláčeť choré srdce pro ně ve dne v noci;
uvadne mi hořem, upadne mi chvěním, utepou je slzy nářků metešením.
Utepou je krutě; žal, jenž ňadry věje, s listím do kolejky bouře zanese je;
zanese je, smete k dalekému moři, lítostí je stíží, v prohlubeň je vnoří!“
Cookies on Poetry Cove