Zapadlo, co bylo, bývalo, co není; odkvétají růže, slunečko se mění;
rozvije se poupě – rozkvete a zvadne, zaleskne se hvězda – třepe se a spadne.
V luhu kvítí zkvete – mrazu rve je ruka, rozzpívá se ptáče – srdéčko mu puká;
stromu v srdce míří – hnízdečko je prázdné, vzlétá – v útlém křídle náhlá střela vázne.
Rozzvoní se zvonek, zvučí – hruď se trhá; listím kyprých větvic jeseň kolem vrhá;
rozkvitnou se růže – běda! jejich krásu chladná smrt si plete do šedivých vlasů.
Rosa luhy zdobí – zulíbána mrazem bledne, zakalí se, v sutku tuhne rázem;
měsíc lihotá se, leč jak zbojník v záští nebem mrak ho vleče v nepřehledném plášti.
Zhynuli blíženci, jak dvě kapky rosy, jak dva útlé květy, když je sever skosí;
mřeli, zahynuli, – jejich těla milá uplakaná máti do záhonku skryla.
Travičkou veň sela, travičkou jí vzešlo: „Štěstí mé šlo kolem, ale rychle přešlo;
co bývalo, není, hyne štěstí, vadne, v růvku je má radost, bez vás není žádné!
Skryla jsem vás, skryla, do provlhlé prsti, rukou hrob hloubila, vyvršila hrstí;
spěte mi tu sladce, moje zlaté děti, umřeloť mi srdce s vámi samotřetí.
Umřelo mi srdce, k nebi duše chvátá, za vámi, můj Tešku, Jaruško má zlatá,
za vámi, mí drazí, už mi blaha není; ani památečky nemám k potěšení.
Kéž by aspoň v trávě, na tom nízkém hrobě, z vašich srdcí vzešly květy, duši k zdobě;
kéž by na pažiti, k utišení bolu, dvé útulných růží vykvetlo mi spolu.
Kéž by aspoň chvilku z hrobu dálky tmavé pohledělo na mne štěstí zlatohlavé;
chvilku pohledělo, chvilku sdílně stálo, a jen na okamžik v moji hruď se smálo.
Bože můj, ach Bože, těžká kletba je to, zle je nebe tvoje na mne rozezleto;
jedno tvoje slovo na sta světů zmůže; změň mi mrtvé děti aspoň v živé růže!
Zaměň mi je, zaměň, v teplé jara noci, sic mi srdce pukne tvojí bez pomoci;
sic mi náhle pukne, jak ta hložka v příčí, když z ní na zápači černé hloží klíčí.
Zvadne jak ta klíčeň, sotvy vzešla, záhy, vždyť jí není slunka, vždyť jí není vláhy;
bude-liž jí květu, když jí listů není? zavítá-liž na keř motýl potěšení?“
Cookies on Poetry Cove